Vždycky, když jsem byla malé dítě, tak jsem si vždycky přála mít doma koně. Jenomže mi to prostory vždycky neumožňovaly. Sice jsme bydleli na vesnici a vedle nás byl veliký statek, kde sousedé měli dva velké koně, ale mě nikdy rodiče nechtěli žádného koně pořídit. Chvíli jsem tušila, že to asi bude prostorem. Ale když jsem potom rostla a byla jsem více moudřejší, tak jsem přišla na to, že prostor by na koně byl, ale opravdu se nikomu nechtělo starat o koně. Já chápu, že jako sedmileté dítě jsem se ještě úplně sama starat o koně nemohla, protože by to bylo opravdu hodně složité.
A taky bych se bála. Spíše by se o mě báli mí rodiče, kdybych se starala o koně sama, kdyby mi třeba náhodou ublížil nebo mě kopl. Tohle chápu. Ale zkuste to vysvětlit opravdu malému dítěti, že prostě zvíře mít doma nemůže, jako například koně. Samozřejmě, že vím, že by to taky bylo složité a ekonomicky by to vyšlo opravdu na hodně peněz a je okolo toho hodně práce. Moji rodiče byli zemědělci, a ještě chovali prasata. Takže asi chápu, že neměli další čas na to, aby se starali o koně, jenom abych já měla radost. Nakonec mi pořídili pouze dvě kůzlata, která jsem si taky přála, ale hlavně jsem chtěla koně, abych na něm mohla jezdit.
Jak budu jezdit na koze? Nakonec to všechno dopadlo tak, že jsem se spokojila s těma dvěma kůzlátky, která pro mě znamenaly celý svět. Kůzlátka mi vydržela až do mých devatenácti let, dokud už nezestárla a nezemřela. A hodně mě to mrzelo. Nyní, když už jsem dospělá a bydlím se svým přítelem na vesnici, tak jsem si konečně už pořídila velikého koně, který je můj středobod mého života. A jaké bylo vaše vysněné zvířátko, když jste byly děti? Například můj bratr chtěl vždycky nějakého hada nebo ještěrku, ale o tomhle naši rodiče nechtěli ani slyšet. A já se jim nedivím! Hadů se bojím.
